V tomto článku bychom chtěli přiblížit diskutovaný dopad nedávného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci proplácení přestávek hasičů u „civilního“ zaměstnavatele na příslušníky HZS, případně dalších bezpečnostních sborů, tedy Policie ČR či Vězeňské služby ČR. 

Ústavní soud zveřejnil dne 27. října 2021 nález sp. zn. II. ÚS 1854/20, jímž II. senát ÚS vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, který od svého bývalého zaměstnavatele, společnosti Letiště Ostrava, a. s., požadoval proplacení nečerpaných přestávek v práci. Stěžovatel pracoval na pozici hasič-strojník a podstatou jeho pracovní činnosti byla mimo jiné i neustálá připravenost k zásahu. V případě požáru měl totiž stěžovatel povinnost zasáhnout nejpozději do tří minut i na nejvzdálenějším místě letiště, a to i v době plánovaných přestávek na jídlo a oddech. Soud konstatoval, že pro posouzení nároku stěžovatele je zcela irelevantní, zda během přestávek došlo či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky „odvolán“ k hasičskému zásahu. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde či nikoli. Prací, která si v těchto případech zasluhuje spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný. Zaměstnanci proto náleží odměna nejen za dobu, během níž vykonává pro zaměstnavatele práci, ale i za dobu, kdy je zaměstnavateli k dispozici, připraven okamžitě zasáhnout.

Podle § 71 písm. h) zákoníku práce pracovní pohotovostí doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele. Z uvedeného je zřejmé, že na rozdíl od zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nezná zákoník práce pohotovost na pracovišti (na služebně). Pokud má být zaměstnanec připraven na pracovišti, aby případně konal práci, jedná se o pracovní dobu.

Ústavní soud konstatoval, že „Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Prací, která si v těchto případech zasluhuje spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný.”. Ve vztahu k zaměstnanci tak není nález Ústavního soudu nijak převratný. Doba této pohotovosti podle Ústavního soudu může být odměňována jinak nežli běžný výkon práce, nicméně za neplacenou dobu odpočinku ji považovat nelze.