Na základě častých dotazů, týkajících se možnosti zavedení povinného očkování příslušníků bezpečnostních sborů jsme se rozhodli přiblížit právní rámec související s možností stanovení povinnosti očkování proti onemocnění covid-19. Na úvod je nutno připomenout, že Nezávislý odborový svaz Policie České republiky obecně podporuje očkování proti koronaviru, avšak jen takové, které je dobrovolné, neboť má za to, že k vyšší proočkovanosti lze dospět nenásilně, za pomoci nejrůznějších motivačních nástrojů, zatímco stanovit očkování povinně může v konečném důsledku Policii České republiky a další bezpečnostní sbory spíše personálně poškodit.
Právním předpisem, umožňujícím nařízení povinného očkování je zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, konkrétně jeho § 46, který odkazuje na prováděcí vyhlášku č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, která mimo jiné určuje osoby, případně skupiny, pro něž je očkování povinné.
V souvislosti s povinným očkováním nelze nezmínit opakovaně diskutovanou letošní Rezoluci Rady Evropy 2361, která ve světle současné celosvětové pandemie, jejich okamžitých i dlouhodobých důsledků a očkování proti nemoci covid-19 vybízí Parlamentní shromáždění Rady Evropy členské země RE a Evropskou unii mimo jiné k tomu, aby s ohledem na zajištění vysoké proočkovanosti zajistily, (7.3.1) aby občané byli informováni o tom, že očkování NENÍ povinné, a aby na nikoho nebyl vyvíjen politický, společenský ani jiný nátlak na to, aby se nechal očkovat, pokud si to sám nepřeje, (7.3.2) zajistily, aby nikdo nebyl diskriminován za to, že není očkovaný kvůli možným zdravotním rizikům nebo proto, že nechtěl být očkován.
V případě uvedené rezoluce je potřeba ale také dodat, že má spíše charakter doporučení, neboť není právně závazným aktem. Tím by byla úmluva, která by musela být ratifikována příslušnými státy a jako mezinárodní smlouva by pak měla aplikační přednost v případě rozporu s vnitrostátní legislativou. Radu Evropy je totiž nutno odlišovat od struktur Evropské unie, jejíž nařízení pro členské státy EU právně závazná a směrnice stanovují cíle, které jsou členské státy povinné splnit.
Nutno také dodat, že pod Radu Evropy spadá také Evropský soud pro lidská práva (ESLP), sídlící také ve Štrasburku. Toto zmiňujeme proto, že velký senát tohoto soudu, jemuž by mimo tuzemské instituce byla příslušná žaloba proti povinnému očkování pro tvrzený rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), vydal letos 8. dubna rozhodnutí v kauze povinného očkování dětí proti tetanu, dětské obrně a virové hepatitidě typu B (Vavřička a ostatní proti České republice), v němž povinné očkování v podstatě posvětil. Toto rozhodnutí sice vyvolalo nesouhlas u lidskoprávních organizací, nicméně bylo by krátkozraké, abychom ho zcela přehlíželi a zde nezmínili, neboť bude mít zcela nepochybně dopad na určování tuzemské povinnosti povinného očkování.
Zároveň si však nemyslím, že uvedený případ je zcela přiléhavý na povinné očkování příslušníků určitých profesních skupin proti onemocnění covid-19, v němž se soud zabýval jak proporcionalitou, tak sledováním legitimního cíle, jímž je ochrana zdraví a ochrana práv ostatních, třeba i těch, kteří být očkováni nemohou, jsou zranitelnější, a proto hodni ochrany. Jinými slovy posuzoval, zda v dané situaci veřejný zájem převažoval nad základním právem jednotlivce na tělesnou integritu a takový zásah do práv byl nezbytný.
V případě očkování příslušníků bezpečnostních složek a zdravotníků je namístě se také ptát, zda očkování pouze určitých skupin není v rozporu s ústavně zaručeným principem rovnosti a zákazem diskriminace. Přesněji, zda v případě covid-19 je hrozící riziko např. u policistů vyšší než u jiných profesních skupin. Například je zjevné, že některé zdravotnické profese jsou vystaveny riziku většímu než ostatní, ale jsou policisté vystaveni či představují větší riziko než například prodavači?
Nicméně se však lze domnívat, že pokud bude okruh profesí podrobený povinnému očkování odůvodněný a ucelený, zahrnující i ostatní podobně nebo více rizikové profese, pak by případná ústavní žaloba proti diskriminaci v této věci nebyla s velkou pravděpodobností vyslyšena. Ostatně lze připomenout rozhodnutí Ústavního soudu, který se v nálezu Pl. ÚS 19/14 zabýval omezením základního práva na nedotknutelnost osoby ve vztahu k povinnému očkování, aby konstatoval, že povinnost podrobit se povinnému očkování podle § 46 předmětného zákona není v rozporu s ústavním pořádkem. Také samotná skutečnost, že povinné očkování je v konečném důsledku stanovována jen vyhláškou byla ve zmíněném rozhodnutí ESLP posouzena jako souladná se zákonem ve smyslu čl. 8 odstavce 2 Úmluvy s odůvodněním, že postačí, pokud má povinné očkování svůj podklad ve vnitrostátním právu, které musí být dostatečné, přístupné a formulováno dostatečně přesně, aniž by bylo potřeba, aby se jednalo o zákon v jeho „formálním smyslu“
Nabízí se však otázka, zda jsou všichni policisté vystaveni stejnému riziku vzniku infekčních onemocnění. Lze důvodně předpokládat, že takovéto riziko není zcela shodné u policisty z pořádkové policie a třeba policejního analytika. Zmíněný zákon rozlišuje tzv. pravidelná očkování, mezi něž prováděcí vyhláška řadí např. očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, a tzv. zvláštní očkování, např. proti hepatitidě nebo proti vzteklině, povinná u konkrétních skupin osob, např. u příslušníků základních složek integrovaného záchranného systému.
Z hlediska § 46 výše zmíněného zákona je však určeno, že prováděcím právním předpisem stanovené fyzické osoby a fyzické osoby, které mají být zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčních onemocnění, jsou povinny podrobit se ve stanoveném rozsahu stanovenému druhu zvláštního očkování. Zákon tedy pro stanovení povinného očkování logicky rozlišuje jednotlivá pracoviště, a je tedy otázka, zda lze extensivním výkladem vztáhnout povinnost očkování na celé profese, bez rozlišení, zda v konkrétním případě jde o „pracoviště“ s vyšším rizikem vzniku infekčních onemocnění.
V případě soudního přezkumu, zda vyhláška, nařizující povinné očkování celým vybraným profesím nepřekračuje rámec svého zmocňujícího zákona s vyšší právní silou, by soud nepochybně vážil, zda takovýto zásah do práv příslušníků, vykonávajících službu na pracovišti s nízkým rizikem je přiměřené a odpovídá sledovanému cíli, spočívající v ochraně společnosti před onemocněním covid-19.
Je pak otázkou, zda by povinné očkování příslušníků a zaměstnanců bezpečnostních sborů prošlo případným soudním testem proporcionality, pokud by měl soud za prokázané, že i očkovaný může být infekční. Pak by jistě vážil, zda míra v jaké k takovému jevu může dojít je stále odpovídající účelu sledovaném vyhláškou a zda zásah do základních práv je nezbytný k ochraně veřejného zdraví. Zvláště, když ze zákona vyplývá, že účelem povinného očkování má být ochrana před vznikem, šířením a k omezení výskytu infekčních onemocnění.
V souvislosti se zmíněným § 46 uvedeného zákona je také vhodné zmínit odst. 2, který stanoví, že před provedením pravidelného a zvláštního očkování je fyzická osoba povinna podrobit se v případech upravených prováděcím právním předpisem vyšetření stavu imunity (odolnosti). Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (kontraindikace). O těchto skutečnostech poskytovatel zdravotních služeb uvedený v § 47a vystaví fyzické osobě potvrzení a důvod upuštění od očkování zapíše do zdravotnické dokumentace. Jinými slovy, pokud je u osoby zjištěna imunita vůči infekci onemocnění, proti němuž by měla být povinně očkována nebo očkování brání její zdravotní stav, pak povinnému očkování nepodléhá.
Zákon také v § 47 odst. 1 určuje, že k pravidelnému, zvláštnímu a mimořádnému očkování může poskytovatel zdravotních služeb použít jen očkovací látky podle antigenního složení očkovacích látek stanoveného Ministerstvem zdravotnictví podle § 80 odst. 1 písm. e), který obsahuje zmocnění a odkaz na seznam takovýchto očkovacích látek, publikovaných ve Sbírce zákonů do 28. února kalendářního roku. Ve sdělení Ministerstva zdravotnictví č. 472/2001 Sb. o antigenním složení příslušných očkovacích látek pro rok 2022, však zmínku o covid-19 nelze dohledat, což k odstranění rozporných otázek souladu zákona a avizovaných povinností stanovených vyhláškou určitě nepřispívá.
Je spravedlivé poznamenat, že pokud by se mělo za prokázané, že v případě covid-19 mohl být možným zdrojem infekce i ten, komu byla zjištěna imunita, pak není jisté, zda by případný soudní přezkum sledoval čistě formální přístup, který by jinak musel konstatovat nesoulad (porušení) zákona a prováděcí vyhlášky, která by mezi osoby podléhající povinné imunitě řadila také příslušníky s potvrzenou imunitou, resp. by jim povinné očkování také ukládala.
Byť, nebo právě proto, že si uvědomujeme specifika epidemie covid-19, je zjevné, že plošné zavedení povinného očkování v bezpečnostních sborech není zcela bezrozporné a vyvolává řadu nezodpovězených legislativních otázek i bez toho, že by s nejvyšší pravděpodobností mělo velice negativní vliv na personální stav v těchto sborech, a proto s ním NOS PČR musí opakovaně vyjádřit svůj rozhodný nesouhlas.
Mgr. Bc. Milan Synek, první místopředseda NOS PČR