NOS PČR v současnosti poskytuje právní zastoupení ve věcech, týkajících se služebního i pracovního poměru prostřednictvím pojišťovny právní pomoci D.A.S. A to i ve věcech, kdy je členovi kladeno za vinu jednání, které je posouzeno jako úmyslný trestný čin, což běžně pojišťovna právní pomoci neposkytuje.

Protože život přináší rozmanité události, které zdánlivě nesouvisí se služebním poměrem, poskytuje svaz i právní pomoci třeba u nedbalostních činů, které fakticky na služební poměr vliv mají, jako třeba autonehody. Ne jinak je tomu u tak zvaných regresů.

Regresem, přesněji řečeno regresní úhradou se zjednodušeně rozumí postup, při němž stát nahradil škodu způsobenou při výkonu státní správy, a následně stát úhradu této škody vyžaduje po úřední osobě, která ji způsobila. Přitom je na místě podotknout, že uplatňovaná regresní úhrada může být i na újmu, která je nemajetková.

Zde nejde o škodu způsobenou zaměstnavateli při výkonu povolání, jako například poškození služebního vozidla, které je hrazeno členovi z příslušné svazové pojistky, ale o škodu, která je v souvislosti s nesprávným výkonem úřední pravomoci způsobena třetí osobě, neboť na tu se pojištění nevztahuje a ani pojišťovna D.A.S. na ni právní pomoc neposkytuje. Proto je poskytována svazem v rámci systému mimořádné právní pomoci. Také v tomto článku se soustředíme na regresní úhradu vyžadovanou po příslušnících bezpečnostních sborů, kde dosavadní praxe není podle nás právně v pořádku.

Jinak samotnou snahu státu na uplatňování regresních úhrad vzniklých nesprávným postupem svaz chápe, byť správný postup a správný úřední postup nemusí být to samé, obzvlášť v případě policejních zákroků, kdy na rozdíl od úředníků, kteří mají na rozhodnutí lhůty v řádu dní až měsíců, policista či příslušník jiného bezpečnostního sboru má na rozhodnutí nezřídka minuty či dokonce vteřiny. S čímž se už svaz nemůže ztotožnit je postup, jakým stát, potažmo Ministerstvo vnitra, vznik regresní úhrady posuzuje, zejména pak uplatnění konkrétního právního předpisu, na jehož základě regresní úhradu po příslušníkovi vyžaduje.

Ministerstvo totiž regres na příslušnících uplatňuje na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který má v § 17 odst. 1 zakotveno, že nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.

Že to něco připomíná? Ano, v zákoně o služebním poměru č. 361/2003 Sb. podle § 95 odst. 1 příslušník odpovídá bezpečnostnímu sboru za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním. Tedy dvě různé škody? Nebo proč je tedy vůči příslušníkům bezpečnostních sborů uplatňována ta úprava, která nesouvisí s jejich zákonem?

V odpovědi právnímu zástupci svazu se v souvislosti s jednou právní pomocí uvádí, že u škody způsobené příslušníkem se jedná ve smyslu stanovení § 17 zákona č. 82/1998 Sb. o zvláštní nárok, a proto není postupováno ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb. Tím je zřejmě myšlena zásada Lex specialis derogat generali, tedy, že zvláštní úprava má přednost před normou obecnější, subsidiární, která se uplatní jen tam, kde zvláštní právní předpis věc sám neupravuje. Zde nelze přehlédnout, že zákon o služebním poměru odpovědnost za způsobenou škodu obsahuje, a to poměrně komplexně v rámci uceleného systému vztahů regulovaných tímto zákonem. Z hlediska zmíněné zásady je také otázkou, zda je obecnější taková zákonná úprava, která se dá vztáhnout na všechny zaměstnance, jímž je svěřen výkon státní správy nebo úprava, která se vztahuje pouze na příslušníky bezpečnostních sborů, či zda je škoda podle zákona č. 82/1998 Sb. „zvláštnějším“ nárokem než škoda způsobená příslušníkem, anebo je taková úvaha úplně špatná, protože zákon o služebním poměru není založen na principu subsidiarity, nýbrž na principu delegace.

Aniž bych chtěl čtenáře dál zatěžovat teoriemi, tu podstatnou nemohu nezmínit. Tou je skutečnost, že v případě příslušníků totiž nejde o speciální druh soukromoprávního pracovního poměru, ale o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva. Tím se dostáváme k tomu podstatnému, neboť zákon č. 82/1998 Sb. určuje, že jím regulované vztahy se v zásadě řídí občanským právem, což má zcela zásadní dopad na práva příslušníků bezpečnostních sborů, jejich možné uplatnění a ochranu, což je také důvod, proč je zásadní takováto polemika o aplikaci správného zákona, když oba směřují ke stejnému cíli.

K tomu odborník na zákon o služebním poměru a člen předsednictva svazu JUDr. Petr Tomek ve svém stanovisku (dostupném členům svazu v informačním systému ESNOS) uvádí, že předmětným užitím zákona č. 82/1998 Sb. by byla snížena soudní ochrana příslušníka, neboť vzato do důsledků § 7 občanského soudního řádu stanoví, že občanskoprávní soud by neměl rozhodovat spory vzniklé ze služebního poměru, přičemž rozhodnutí vydaná v řízeních ve věcech služby mají být přezkoumávána již v rámci řízení před služebním funkcionářem a poté v správním soudnictví a není-li o povinnosti nahradit škodu vedeno řízení ve věcech služebního poměru, nemůže se tak příslušník dovolat ochrany ani před správním soudem.

V této souvislosti také JUDr. Tomek připomíná, že ve veřejnoprávní úpravě také není zakotvena dohoda o náhradě škody či dohoda o uznání dluhu či podobný občanskoprávní institut, a tedy takovéto požadavky po příslušnících, se kterými se svaz setkává, postrádají zákonnou oporu.

Dále s odkazem na příslušná zákonná ustanovení jasně dovozuje, že pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech příslušníka v řízení ve věcech služebního poměru mají příslušní služební funkcionáři, a to i v případě posouzení povinnosti uhradit bezpečnostnímu sboru škodu, kterou způsobil způsobem uvedeným ve výše citovaném § 95 zákona o služebním poměru. Jak je patrné ze znění citovaného ustanovení, zákonodárce zde nerozlišuje, zda jde o škodu, kterou příslušník způsobil bezpečnostnímu sboru přímo, nebo třetí osobě, které příslušník způsobil škodu v souvislosti s výkonem služby, případně ministerstvu, které za bezpečnostní sbor škodu zaplatilo.

Byť ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. odkazuje při stanovení výše náhrady i na zvláštní předpis obecně zmíněného služebního poměru, nemyslíme si, že je možné při aplikaci regresní úhrady vytěsnit ostatní komplexní úpravu odpovědnosti za škodu při výkonu služby ve smyslu zákona o služebním poměru, a tím zcela rozbít ucelený systém služebních vztahů, jímž jsou zde regulovány práva a povinnosti příslušníků. K tomu bych chtěl dodat, že není služební poměr jako služební poměr, neboť při letmém nahlédnutí do zákona o státní službě lze konstatovat, že tento zákon neobsahuje vlastní komplexní úpravu náhrady škody, jakou má zákon o služebním poměru, ale výslovně se v příslušných ustanoveních odkazuje na zákoník práce, jak to vyžaduje princip delegace. Proto zmíněné ustanovení § 17 zákona č. 82/1998 Sb., které odkazuje jen na dnes již neplatné ustanovení zákoníku práce, je přiléhavé na služební poměr státních zaměstnanců podle zákona o státní službě a nelze z toho nepochybně dovozovat, že zákon č. 82/1998 Sb. lze užít i v případě příslušníků podle zákona o služebním poměru.

Pokud se při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na příslušníky vychází z domněnky, že podmínky uplatnění regresu podle tohoto zákona v případech, jakými jsou nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, lze bez výjimky užít i na příslušníky, pak jsou ignorována specifika výkonu jejich služby, neboť si lze představit řadu případů, kdy třeba při záchraně života nemůže být z důvodů okolností užit stanovený úřední postup. Ostatně proto máme nepochybně za to, že zákonodárce z těchto důvodů upravil komplexně odpovědnost příslušníků za škodu přímo v zákoně o služebním poměru. Příslušník podle zákona o služebním poměru sice odpovídá za škodu, kterou v souvislosti s výkonem služby způsobil zaviněným porušením povinností, avšak zákonodárce pamatuje na specifika jeho výkonu služby, a proto zcela jasně vyjímá z této odpovědnosti případy, kdy tato škoda vyplývá z rizika výkonu služby nebo byla způsobena při odvracení škody, jež hrozila bezpečnostnímu sboru nebo přímo ohrožovala život a zdraví osob, a to za předpokladu, že příslušník tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si při odvracení škody způsobem přiměřeným okolnostem.

S ohledem na výše uvedené je pak jen logické, že regres by měl být uplatňován podle zákona o služebním poměru, neboť zákonodárce jistě nechtěl, aby se příslušníci řídili pouze formálním postupem, i když by to mohlo třeba ohrozit život, který zachraňují nebo aby byla omezena správní či soudní ochrana příslušníků a jejich práv.

To totiž vede k situaci, kdy je příslušník ve „své“ věci doslova pouhým divákem, neboť ministerstvo, které provede náhradu škody, jež následně po něm vymáhá, nikterak nepřihlíží ke skutečnosti, zda služební funkcionář konstatoval zaviněné porušení služebních povinností, což je základním předpokladem pro vzniku odpovědnosti policisty za způsobenou škodu, jak konstatuje JUDr. Tomek. Dochází tak nezřídka k případům, v nichž podle stanoviska příslušného služebního funkcionáře nedošlo k porušení služebních povinností, takové neshledal ani kontrolní orgán, avšak v důsledku aplikace regresní náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. nejsou tyto závěry legálního postupu podle zákona o služebním poměru ministerstvem akceptovány a náhrada je po příslušníkovi i přesto vyžadována.

Na ochranu před takovým postupem i na obranu před nesprávným posouzením služebního (pracovního) postupu poskytuje svaz příslušníkům či zaměstnancům v rámci jejich členství ve svazu mimořádnou právní ochranu.

Na závěr je potřeba dodat, že v posledním případě poskytnuté právní ochrany již ministerstvo samo upustilo od požadované regresní úhrady, a tak věříme, že to znamená vítanou změnu přístupu, a tedy že zejména v případech, kdy příslušný služební funkcionář neshledá podmínky uplatnění regresní úhrady, nebude nutné v rámci právní ochrany člena přistupovat k soudnímu řešení sporu, ale postačí přiléhavá právní argumentace.

Mgr. et  Bc. Milan Synek, první místopředseda